Obec Stožec leží pod stejnojmennou horou (1065 m) na  Studené Vltavě v hloubi Národního parku Šumava. Leží v  nadmořské výšce 780 metrů.

 První písemná zpráva o osadě je z roku 1769. Obec vznikla  jako dřevařská osada vsazená do rozsáhlých lesů pohraničního  hvozdu.

 Jméno obce se objevuje také v názvu Stožecké skály a  Stožecké kaple. Stožecká skála je skalnaté místo v  jihozápadním svahu hory Stožec ve výšce 976 metrů nad mořem.  Kdysi zde stával strážní hrádek příležitostně střežící jednu  z větví Zlaté stezky. Dnes je skála ozdobena velkým kovovým  křížem a nabízí úchvatný výhled na obec Stožec a okolní  údolní kotlinu Studené Vltavy, včetně výhledu na již  bavorskou obec Haidmühle.

 V bezmála pralesním porostu se ve svahu hory ukrývá známá  Stožecká kaple. Dle tradice vznikla nad pramenen léčivé vody  se zázračnými účinky na zrak. Rázovitá dřevěná stavba za  komunistické éry zchátrala a její význam coby poutního místa  zcela zanikl. To vedlo Šumaváky z druhé strany hranice k  tomu, že v blízké obci Phillipsreut vystavěli její věrnou  kopii. Teprve poté, v samém závěru 80. let, byla zrekonstruována do původní podoby i původní Stožecká kaple.

 Obec přitom po  správní stránce spadala pod 4 kilometry vzdálené České Žleby.  Ty se svým jménem prodělaly vpravdě anabázi a to od  Českých Trub přes Č. Koryta po Č. Žlaby. Podnes se proto lze  právem podivovat tomu, jak se na nevelkou nádražní budovu  dokázal vměstnat celý - dosud prosvítající - název stanice.  Ten totiž vypadal takto: Tusset - Böhmische Röhren / Stožec -  České Žleby.

 Stožec byl vyhlášen svou pilou na rezonanční dřevo. Ta byla  zvána dokonce továrnou (Resonanzfabrik) a spolu s pilou na  Modravě byly jedinými svého druhu na Šumavě. Nejkvalitnější  ozvučné dřevo ze stožeckých lesů bylo proslulé a mezi výrobci  hudebních nástrojů velmi žádané.

 Schwarzenberské panství zřídilo ve Stožci také pstruží  líheň. K ní se vztahuje i název pověstného a dosud  existujícího hostince a hotelu U pstruha (Zur Forelle).
 Právě Stožec a právě hotel Pstruh se staly v únoru roku  1850 místem největší pytlácké bitvy v Evropě. Bavorští  pytláci si tu tehdy vyřizovali účty se svými rivaly. V počtu  desítek ozbrojených mužů zaútočili na obec a posléze dlouho  obléhali místní lesní personál, který se zabarikádoval v  hotelu Pstruh. Množství kulí zavrtaných do trámů roubené  budovy bylo nalezeno při rekonstrukci hotelu ve 30. létech  tohoto století. Řeči o pytlácké bitvě nejsou báchorkami ani  přeháněním - onen konflikt měl i své mrtvé.

Dnešní Stožec zdaleka není Stožcem ze 20. a 30. let tohoto  století. Počtem obyvatel se nemůže poměřovat ani s vlastními  údaji ze století devatenáctého.

Vždyť v roce 1869 měl Stožec (i s přilehlými osadami) celkem  2654 obyvatel. V roce 1900 to bylo dokonce 2733 duší a  sčítání z roku 1930 zaznamenalo rekord: 2811 obyvatel.

Důsledkem 2. světové války byla na Šumavě obrovská a zásadní  demografická změna. Komunistický režim úspěšně přeměnil  obydlenou a obhospodařovanou pohraniční krajinu ve vojensko -  policejní rejdiště a leckdy i bojiště.

V roce 1950 žilo ve Stožci již jen 599 obyvatel a jejich  počet se od té doby již jen snižuje. A to nijak ne nepatrně.

V roce 1961 měla obec 378 obyvatel, v roce 1970 jen 254, v  roce 1980 dosáhl pokles stavu 213 stálých obyvatel a v roce,  který měl předznamenat obrat k lepšímu, žilo ve Stožci  pouhopouhých 166 lidí.

Ačkoliv v obci je obecní úřad, základní škola, pošta, malá  vodní elektrárna a nová čistička odpadních vod, obchod,  ubytovací hostinec Pstruh a nový velký pension Mauric, obec  nijak zvlášť neprosperuje a stálých obyvatel nepřibývá.  Nepříliš odpovídajích pracovních příležitostí a jistá  odlehlost lokality hraje velkou roli. Autobusové spojení je  minimální a tak jen dosud dosti časté vlakové spojení napomáhá spádovosti obce k Volarům.

 Pod Stožec spadá i sousední osada Černý Kříž s nádražím,  které je křižovatkou tratí k Volarům, do Českých Budějovic a  do Nového Údolí. Právě zaniklá obec Nové Údolí s dnes  frekventovaným hraničním přechodem do SRN pro pěší a cyklisty  náleží po správní stránce rovněž ke Stožci, podobně jako  ještě chalupářská ves Dobrá. Katastr obce Stožec je přitom  největším na prachatickém okrese.

 Železnice se Stožci dostalo v roce 1910. Tehdy byla  vystavěna jedna z posledních lokálních tratí u nás vůbec,  která vedla z Černého Kříže přes Stožec na státní hranici do  Nového Údolí. Tato osmikilometrová trať umožnila spojení  jihočeských a pošumavských tratí se sítí drah bavorských.  Stožci se tak dostalo dnes tolik postrádaného spojení Pasov -  Prachatice přímými vlaky. To je mimochodem jen dalším důvodem  ke vzpomínce na "staré dobré" stožecké časy.

 Právě železnice napomáhá propagaci dnešního Stožce, když jej  zviditelňuje již tradičními jízdami nostalgických parních  vlaků. Od roku 1993 je každoročně pořádáno "Šumavské léto s  párou", což je nejrozsáhlejší akce tohoto typu od dob  ukončení parního provozu u nás. Po několik měsíců v roce se  nádraží ve Stožci stává základnou historické parní lokomotivy  a soupravy dobových železničních vozů, včetně kompletního  týlového zabezpečení, když tu probíhají vyhlášené a mimořádně  oblíbené jízdy parního vlaku na trase Nové Údolí - Stožec -  Černá v pošumaví a zpět.

 Ostatně, i postava inženýra Rosenauera se vztahuje ke  Stožci. Rosenauerovo vrcholné dílo, švarcenberský plavební  kanál, probíhá v blízkosti Stožce a partie podél kanálu jsou  velmi častým cílem tras pěších turistů a cykloturistů.

Mistrně sepsal: Roman Kozák - dopravní úředník stanice Volary